I
Ve svém prorockém zpěvu Zachariáš zvelebuje Boha, že nezrušil slovo, které dal Abrahámovi (Gn 17, 4-6), a posílá už jeho potomkům slíbeného Osvoboditele z Davidova domu, aby ho zbavil hříchů, protože právě pro ně trpí v politickém jařmu, vyčerpává se vnitřními spory a už čtyřicet let je bez prorocké útěchy.
Dobrořečí Bohu, že ve svém milosrdenství znovu dává Izraeli proroka, a to nikoli takového, který bude Mesiáše pouze předpovídat, ale proroka, který bude na něho ukazovat jako na přítomného a poučí vyvolený lid o tom, jak může mít účast na jeho spáse a pokoji.
Zachariášova radost vrcholí v tomto jeho chvalozpěvu tam, kde říká, že tím oznamovatelem Mesiášovy spásonosné přítomnosti má být jeho syn, prostřednictvím něhož se bude také sám Zachariáš podílet na díle spásy, na zrodu nového Izraele, na vzniku nového lidu, který bude sloužit Bohu už beze strachu, protože mu bude sloužit ve svatosti a ve spravedlnosti.
Zachariášovu radost nám může přiblížit také naše osobní zkušenost.
Víme, jak těžko nám bývá na duši, když se opakovaně dopustíme nevěrnosti vůči Bohu. V takových chvílích se nás zmocňuje pocit, jakoby se od nás Bůh vzdálil, jakoby se na nás nahněval. A jaká radost, když po čase zjišťujme, že nás laskavě předešel svou milostí a je zase při nás, je zase s námi…
A čím delší a bolestnější bylo v takových případech odloučení, tím radostnější bývá setkání.
Kdo něco podobného už zažil, bude si umět aspoň částečně představit to, co cítil Zachariáš, když vlivem Božího Ducha tvořil druhý novozákonní zpěv.

II
Zachariáš byl naplněn Duchem svatým – a tak jím byl naplněn, že jím byl až přeplněn, že ho svým prorockým zpěvem vyléval také na jiné a zjevoval tím také povahu tohoto Ducha, jenž chce takto naplnit každého, aby se mohl skrze něj šířit dál.
Zachariáš pronesl prorocká slova. Viděl Boží díla v minulosti i v přítomnosti a na základě toho také v budoucnosti. Stal se vidoucím, aby vlivem Ducha svatého také jiným otvíral oči k radostnému údivu nad spásonosným Božím dílem.

III
Zachariášova řeč se změnila ve zpěv.
A bylo to něco velice přirozeného.
Jestliže vnikl do Božích tajemství, nemohl nezpívat.
O Bohu se ani jinak správně mluvit nedá.
Kdo o něm mluví jen tak suše, bez nadšení, neví ještě to, co by o něm měl vědět…
Ale kde získat toto poznání o Bohu, které člověka nutí zpívat?
Víme-li, že ho Zachariáš získal v chrámě u oltáře a ve své devítiměsíční mlčenlivé samotě, máme odpověď, kterou bychom si měli dobře zapamatovat.
Protože svět opět velice potřebuje zpěvy o Bohu, velice potřebuje slova, která dýchají láskou a nadšením pro ně a pro všechno, co je jeho.
A ty mu nikdy nedá ten, kdo se vyhýbá chrámu a rozjímavé samotě.

IV
Pane, prosíme tě, dej nám pochopit, že tak, jako je potřebný odpočinek před prací, tak je potřebné mlčení před slovem, kterým tě máme zvěstovat světu.
Ale i to nám dej poznat, pokorně prosíme, že to musí být činné mlčení, mlčení plné uvažování o tobě, neboť jen z takového ztišení mohou vzejít chvály, podobné Zachariášově. Amen.