I
Maria si během cesty k Alžbětě stále více uvědomovala, že právě jejím prostřednictvím se vyvolený národ dožívá splnění dávných Božích příslibů.
Tato radost, jež patřila zatím jen jí, se však brzy měla stát společnou radostí všech, kteří očekávali Boží spasení. Mezi ně patřila také Alžběta.
Řekl jí to anděl a potvrdilo se jí to také při přivítání.
Jen co se pozdravily, Maria věděla, že je už třeba začít o věci hovořit.
Tak tedy hovořila.
Avšak jinak, než se hovoří běžně.
Slova se jí ukládala do radostného rytmu a utvářela první oslavnou píseň Nového zákona – Magnificat.
Její duše zvelebovala Pána a její duch plesal v Bohu, protože její tělo nosilo Ježíše – spásu Božího lidu.
Oslavovala tedy Boha duchem, duší i tělem – celou svou bytostí.
Nejprve pro jeho moc, kterou v národu způsobil tak veliké věci, potom pro jeho svatost, kterou dodržel sliby, dané Abrahámovi, ale nejvýrazněji pro jeho milosrdenství, v němž neodmítl Izraele, třebaže se mu už tolikrát zpronevěřil.
A všechno, co Bůh dal národu, dal mu právě jejím prostřednictvím.
Věděla proto, že následující pokolení budou opakovat chvalořeč, kterou jí při setkání řekla Alžběta.
Budou blahoslavit skromnou nazaretskou Pannu především pro její pokoru, kterou vždy Bůh rád používá za základ pro svá velká díla. Svou moc vždy dokazuje prostřednictvím malých, kteří se už v následujících dnech mají dozvědět, že jsou předmětem jeho osobní záliby a že pyšní, mocní a bohatí nikdy nebudou mnoho znamenat v jeho spásonosných plánech.

II
Velebí má duše Hospodina. Já na něj posouvám chválu, kterou dostávám od Alžběty a kterou očekávám od budoucích pokolení. Vždyť on je původcem všeho, co je ve mně dobrého.
Budou mě blahoslavit. Je to sice smělý výrok. Ale neobírá mě o skromnost. Vždyť jím vyjadřuji jen to, co mi učinil Pán. A o tom, co nám Pán prokázal, je třeba mluvit… Samozřejmě, jen před takovými, jako je Alžběta, jen před těmi, jimž taková řeč přináší radost a užitek.

III
Cítíme-li ještě, že se náš život stává radostným Magnificatem jen velice zřídka, je to zajisté proto, že všechno, co dostáváme shora, přijímáme jako samozřejmost, přičemž nám ani na mysl nepřijde pokládat to za nezasloužený Boží dar.
Nedostatek radosti a nedostatek pocitu vlastní nehodnosti se drží vždy pospolu. A mezi těmito dvěma duševními stavy vždy bývá přímá závislost.
Proto pyšní, kteří žijí v hříšné soběstačnosti, či už v duchovní anebo v hmotné, nebudou moci nikdy zpívat radostný Magnificat.

IV
Pane, zvelebuji tě za dary, které od tebe máme v těle – za zdraví, za dar pohybu a řeči.
Děkujeme ti také za ty, které jsi uložil do naší duše. Děkujeme ti za rozum, vůli a paměť.
Ale především za všechny duchovní dary – za víru, naději a za přijatou lásku.
Avšak při této příležitosti ti chceme poděkovat také za Mariin příklad, která právě přiznáním své malosti zvýraznila velikost tvého daru.
Dovol, prosíme, abychom se mohli také my k ní jednou připojit a spolu s ní tě upřímným srdcem za všechno zvelebovat. Amen.