I
Apoštolové vítali Tomáše zvěstí, kterou mohl pochopit i jako výčitku, že naposledy s nimi nebyl, a ze svého strachu a zklamání se chtěl léčit sám. Je jisté, že se v něm něco vzbouřilo, když je slyšel.
„Nevěřím,“ řekl…
„Tomáši,“ přesvědčovali ho bratři, „ukázal nám ruce i nohy, rány po hřebech i proražený bok…“
„Trvám na tom, co jsem řekl… Dokud neuvidím a nenahmatám…“
Za osm dní znovu zaznělo do společného hovoru Pánovo: „Pokoj vám!“
Tomáš sebou trhl.
Měl proč.
Opravdu nebylo pěkné, co minule řekl… Trochu to připomínalo ty, kteří říkali: „Jestli jsi Boží Syn, sestup z kříže a uvěříme ti…“
Avšak Ježíš nechtěl ztratit tohoto svého učedníka.
Dal mu ho Otec a v jeho povaze bylo i tolik pěkného.
Oslovil ho proto jako prvního, aby ještě i jeho přivedl k víře ve své zmrtvýchvstání.
A konal to velice ohleduplně. Vzhledem k jeho povaze ho nekáral, nedělal mu výčitky… Jen mu pokojně nabídl to, o co žádal.
To stačilo, aby Tomáš padl k jeho nohám a vyznával, co zatím ani jeden z apoštolů: „Pán a Bůh – jediný a pravý… Můj Pán a můj Bůh…“
Domníváme se, že tato příhoda s Tomášem se také proto dostala působením Ducha svatého do Písma svatého, abychom se mohli radovat z tohoto nového Pánova blahoslavenství, protože my všichni vlastně patříme mezi ty, kteří neviděli, ale uvěřili…
II
Tomáš, jeden ze Dvanácti – nebyl mezi nimi. Proč? Možná proto, aby nás svým případem přesvědčil, že úniky ze společenství, ve kterém je Petr, ať se dějí pod jakoukoliv záminkou, jsou vždy nebezpečné.
Řekl: Jestliže neuvidím …, neuvěřím. Chtěl tedy vidět rány, které jiní způsobili jeho Učiteli a Pánu, a přitom zapomínal, že jestliže neuvěřil učedníkům sjednoceným s Petrem, způsoboval mu tím nové…
III
Evangelium nám zde výslovně píše jen o Tomášově chybě a nápravě…
Avšak kdesi mezi řádky je cítit i tiché, ale dost srozumitelné upozornění pro ty, kteří v duchovním společenství mluví o svých zkušenostech se vzkříšeným Kristem – o svých radostných setkáních s ním v jeho slově, ve svátostech a v nejrozličnějších denních příhodách…
O tom všem se totiž dá mluvit s pokorou jako o nezasloužených Božích darech, ale také vychloubačně, jako o svých osobních úspěších a zásluhách…
První způsob vzbuzuje v Tomáších důvěru.
Druhý v nich může vyvolat odpor.
Jestliže jsou v našich společenstvích takoví, kteří svým životem a možná i slovy říkají: „Nevěřím…“, zpytujme se, zda nemluvíme o svých setkáních s Kristem tak, jak se nemá…
IV
Pane, víme, že když nežijeme ve společenství s Petrem, naše víra se může zkazit, dokonce může i zaniknout…
Pomáhej nám, prosíme, abychom zůstali při tvém zástupci trvale názorem i jednáním a volili vždy správný způsob, když se snažíme do jeho společenství získat a udržet v něm i jiné, aby co nejvíc lidí spolu s námi mohlo radostně vyznávat: Pán můj a Bůh můj. Amen.