I
Zprávu o Mesiášově příchodu Lukáš uvádí slovy: „V těch dnech…“
Jeho učitel, apoštol Pavel, by zde řekl: „V plnosti času…“ (Gal 4,4) a myslel by tím dobu, která byla po každé stránce připravená přijmout Pánova Pomazaného.
Židé dospěli do osobního vztahu k Bohu a ve svých žalmech ho oslovovali jako někoho z nich.
Řekové, kteří se zmocnili jejich země a ovlivňovali jejich kulturu, jim pomohli svou filosofií jej poznat jako nehybného Hýbatele.
A Římané, nejnovější páni jejich země, jim svým právním řádem dali pojem o jeho trestu a milosti a kromě toho svým politickým a kulturním sjednocením celého tehdejšího známého světa připravili budoucím Mesiášovým věrozvěstům volný pohyb od Indie po Galii a odtud až do Británie.
Místy, samozřejmě, dostávala tato plnost časů také jinou příchuť.
Ve vyvoleném lidu byla v plnosti času odňata berla od Judy, což se pociťovalo jako něco velice ponižujícího.
Vládl zde sice ještě Herodes z Východu, ale každý Žid věděl, že tento Idumejec je více sluhou Říma, než králem Izraele.
Kromě toho bylo vidět, jak se v této zemi víra v jednoho Boha stává postupně jen pověrou a morálka jen bezduchou literou.
Ale také v pohanských národech se už ozývala touha po někom mocném a dobrém. Některé Vergiliovy verše to dost zřetelně dosvědčují.
Byl tedy zde nejvyšší čas, aby Bůh zasáhl.
Byla tu plnost časů.
A toto očekávání národů se začalo uskutečňovat takto: rozkaz císaře Augusta, vládce světové Římské říše, dal do pohybu úředníky a úředníci ostatní občany. Kvůli soupisu, kvůli všeobecné inventuře osob a jejich nemovitostí…
A protože Palestina pro Řím znamenala ne méně než osm set talentů roční daně, znělo císařské nařízení pro ni patřičně tvrdě.
Asi tak, jak ho zformuloval egyptský místodržitel Vibus Maximus, který píše: „Protože se připravuje soupis rodin, je nutné nařídit všem, nevyjímaje ani ty, kdo jsou pro jakoukoliv příčinu vzdáleni z domova, aby se vrátili ke svému krbu a podrobili se obvyklému soupisu.“
Když se ve smyslu císařského dekretu úřady pohnuly také v Galileji, kterou tehdy spravoval místodržitel Quirinius, pohnul se také Josef s Marií, která byla v požehnaném stavu, aby v plnosti svého času dala světu čekaného Spasitele, a to tam, kde to Bůh určil slovy proroka Micheáše: „A ty, Betléme, … nijak nejsi nejmenší mezi městy Judska, protože z tebe vyjde vojevůdce, který má spravovat můj izraelský lid“ (Mich 5, 2).

II
V těch dnech – když byl svět připraven přijmout Vykupitele a když také Maria byla připravena mu ho dát.
A od těchto dvou připraveností závisí také obroda dnešního světa. Od připravenosti Ježíše Krista přijmout a od připravenosti jej dávat.

III
Josef s Marií splnili Otcův plán tak, že se zařadili do přirozeného běhu událostí. Nesnili o vhodnější době, nečekali na příznivější okolnosti.
A to zní jako odkaz, abychom dávali Krista světu, protože žijeme v plnosti času…
A dávali mu ho prostřednictvím těch příležitostí, které se nám naskytnou.
Toto však vyžaduje naši stálou připravenost na duchovní porody.

IV
Pane, děkujeme ti za dobu a okolnosti, ve kterých žijeme.
Nauč nás s vírou v nich číst tvé záměry a s radostnou ochotou tě ve všech okolnostech dávat těm, kteří tě ještě nedostali. Amen.