I
V evangeliích máme dva rodokmeny: Matoušův a Lukášův.
Matouš chce ukázat, že Ježíš je tím Abrahámovým a Davidovým potomkem, jehož Bůh slíbil i poslal ke spáse svého lidu. Začíná proto Abrahámem a postupuje přes Davida až k Josefovi, Mariinu muži.
Lukáš, jenž pocházel z pohanství, chce říci, že Ježíš přišel spasit všechny, a proto začíná Josefem a sestupuje přes Davida a Abraháma až k Adamovi, společnému otci Židů i pohanů.
Avšak mezi těmito dvěma rodokmeny jsou také jiné rozdíly.
Nejzávažnější z nich je tam, kde se uvádí jméno Josefova otce.
Podle Matouše je Josefovým otcem Jakub.
Podle Lukáše Eli.
Vykladači Písma vysvětlují tento rozdíl pomocí takzvaného levirátního zákona, jímž Deuteronomium (25,5) nařizuje, ať bratr muže, jenž zemřel bezdětný, si má vzít ovdovělou švagrovou a mrtvému zplodit potomka.
Měl-li Josef takovým způsobem dva otce, není v tomto bodu vážného sporu mezi Matoušovým a Lukášovým údajem.
Avšak toto místo se dá vysvětlit také adopcí, přisvojením. Josef mohl být adoptovaným synem Eliho a přirozeným synem Jakuba, anebo opačně.
Anebo se tento rozdíl v údajích může vysvětlit také okolností, že ve Starém zákoně muži mívali dvě jména.
Josefův otec se mohl jmenovat Jakub a Eli.
Všechna tato vysvětlení jsou dost možná, ale ani jedno z nich není jisté.
V Kristově rodokmenu máme i více takových nejasností.
Ale věříme, že tam nejsou nadarmo.
Možná nám jimi chce v nepřístupném světle přebývající Bůh dát na vědomí, že pro nás je vždy užitečnější jednat podle toho, co jsme z jeho zjevení už pochopili, než rozumovat nad tím, co před námi skryl z důvodů, jež jsou známé jen jemu.
Mezi záhady Kristova rodokmenu patří také okolnost, že se v něm setkáváme se jmény, která nemají dobrý zvuk.
Proč?
Nevíme. Ale jsou-li zde, věříme, že Duch svatý ani ty sem nedal zaznamenat jen tak, bez důvodu.

II
Juda byl otec Fáresa a Záry – jejich (matka) byla Tamar – tj. manželka svého syna.
Ježíš Kristus měl tedy ve svém rodokmenu i takové předky …
Kdybychom my rozhodovali o jejich výběru, byli bychom místo hříšného Judy vybrali raději Josefa Egyptského. Ale jak bychom potom při pohledu na sebe a na své hříšné předky uvěřili, že velké může povstat i z malého a svaté i z hříšného?
David byl otec Šalomounův – jeho (matka) byla žena Uriášova – ale když se potom vzpamatoval, utopil svůj hřích v kajících slzách, pro které ho Bůh nejen neodmítl, ale i povzbudil slibem, že právě z jeho pokolení přijde Mesiáš.
Vedle velkých hříšníků se tedy v Kristově rodokmenu objevují také velcí kajícníci.
Jakub byl otec Josefa, muže Marie, z které se narodil Ježíš.
Po chamtivcích a násilnících se mezi Ježíšovými předky objevuje také spravedlivý muž Josef.
A po smilných a cizoložných ženách také přečistá a Bohem oblíbená Maria.
Ale, jak víme, velice dlouho se muselo čekat, než se přišlo k této kráse, z níž se zrodil Kristus.

III
Proces, jímž se Ježíš Kristus přes věky dostával na svět, by se měl udát v každém z nás…
To, co je v nás hříšného, by mělo vymřít, abychom se pomocí kajícnosti dostali do podobnosti s Josefem a Marií. Neboť svět, jenž tak velice potřebuje Krista, jej může dostat jen prostřednictvím svatých. Bylo by chybou, kdybychom nedbali na to, aby jej dostal co nejdříve.

IV
Bože, tys dovolil, aby se také hříšníci zúčastnili na příchodu tvého Syna na svět… Prosíme tě, neodmítej nás, pro naše nedostatečnosti.
Dej nám ve svém milosrdenství naději, že když se očistíme pokáním, také my ho budeme moci zpřístupňovat jiným. Amen.