Kázeň

Pokánie a viera.

V súčasnej dobe môžeme pozorovať, ako sa človek dostáva do čoraz väčšej samoty a izolácie. Základnou príčinou je rozširujúci sa individualizmus a najmä silný egoizmus. Veď byť s niekým v kontakte alebo vo vzťahu znamená deliť sa, strácať a riskovať. Sebectvo tiež vedie k tomu, že sa človek ľahko poháda, pohnevá a potom sa druhých stráni, alebo druhí sa boja jeho. A ak by aj niekto zvíťazil v nejakej slovnej či ručnej potýčke, je to len pyrrhovo víťazstvo, ktoré odpudzuje dobrých ľudí.

Obeta, obetovať sa je slovíčko, o ktorom mnohí hovoria „už sa nenosí“. Prečo? Pripomína nám to námahu, vzdávanie sa vlastných predstáv, potláča sa ním náš egoizmus a to sa nám nepáči. Doba, ktorú žijeme nám skôr ponúka pohodlie. Skôr narodení, ktorí toho v živote už niečo preskákali, prežili, by nám jasne a jednoducho povedali: Obeta, námaha patrí k životu, patrí ku každému dňu ako náš chlieb každodenný. To je život, život sa posúva k lepšiemu, dopredu vďaka obety.

Troufl by si člověk dnes na veřejnosti mluvit o vyhánění nečistého ducha, zlého ducha? Nesklidil by smích?
Asi ano. A možná, že nejvíc od těch, kteří si stěžují na to, co zla je ve světě a jak ho Bůh může trpět...

Jistý rabín říkával: „V mládí, když jsem hořel láskou k Bohu, jsem se domníval, že celý svět přivedu k Bohu. Ale zanedlouho jsem pochopil, že by stačilo, kdybych obrátil lidi v mém městě. Hodně jsem o to usiloval, ale nedařilo se mi to. Přišel jsem na to, že jsem si vzal velké sousto, a zaměřil jsem se na své domácí. Nepodařilo se mi obrátit ani je. Konečně mi svitlo: Sebe samého dám do pořádku, abych mohl v pravdě sloužit Bohu. Ale ani toto obrácení jsem neuskutečnil.“