I
Markovo evangelium uvádí Ježíše Krista na scénu po Křtitelově vystoupení.
Matoušovo posouvá jeho začátek k Abrahámovi.
Lukášovo k Adamovi. Janovo, kterým začínáme tato rozjímání, klade jeho existenci a jeho působení před všechno, co bylo na světě.
Aby evangelista Jan vystihl Ježíšovu podstatu i úkol, nazve ho Slovem.
Ztotožníme-li toto Janovo Slovo s řeckým pojmem Logos, dovíme se o Ježíši Kristu, našem Pánu, že je projevem Otce tak, jako je naše slovo projevem naší myšlenky.
Ztotožníme-li ho s biblickou Boží moudrostí, o níž praví Starý zákon (Moud 7, 22; 8,1) a první Pavlův list Korinťanům (1,24), dovíme se o něm víc.
Ale nejvíc tehdy, když pozorně nasloucháme Janovi, jenž dává tomuto ojedinělému pojmenování Krista zcela osobní náplň.
Praví, že Slovo bylo u Boha, aby nám připomenul, že se od Boha odlišuje, ale hned i dodává, že bylo Bohem, aby upozornil, že je Bohu zároveň ve všem rovné.
Vidí v něm stvořitelské Boží Slovo, skrze něž vzniklo všechno tam na počátku a skrze něž i v nás nyní vzniká nový život, jenž je v něm a jenž se nám zprostředkovává jeho skutky a jeho naukou. Asi tak jako světlo místům, jež jsou ve tmách…
A toto Kristovo Slovo svítí – podle evangelistových slov – na každého člověka. Na někoho paprsky stvoření a paprsky svědomí, jak píše Pavel v listu Římanům (1, 19). Na někoho i paprsky přímého zjevení. Může ho mít každý, kdo se před ním neuzavírá, jako se uzavřel národ, z něhož se toto Slovo narodilo v čase podle těla. Kdo ho přijme jako svůj vzor, jako pravidlo svého života, ten v něm najde nový, vyšší život, život Božího dítěte, a potom, jak ujišťuje Pavel, také život Božího dědice.
Když evangelista Jan mluví o Ježíši Kristu jako o pravém světle, nechce tím Křtitele označit za nepravé.
Vždyť Zachariášův syn svítil do okolní tmy Kristovým světlem asi tak, jako svítí měsíc do noci světlem, jež dostává od slunce.
Dokud Slunce dějin – Ježíš Kristus – nebyl ještě nad obzorem, byl zde Jan Křtitel jako svědek jeho existence, jeho skrytého působení a jeho blízkého východu. Křtitelovým případem se zde zároveň poukazuje na úkol, jaký má ve svém okolí každý, kdo přijal Kristovo světlo.
Ten kdo jej přijal, má jej odevzdávat, aby jej také jiní mohli přijmout a najít v něm spásu.

II
Na počátku bylo Slovo – na počátku všeho, co bylo stvořeno.
A stalo se tělem – aby bylo na počátku také toho, co bylo vykoupeno.
A slovo tohoto Slova nás upozorňuje, že všechno to, co bylo skrze něj stvořeno a vykoupeno, může být jen skrze něj spaseno. A sice vírou, že toto Slovo je Bůh z Boha, světlo ze světla, Otcův Syn, jenž přišel na svět, abychom měli život.
Byl člověkem… přišel vydat svědectví o světle.
Jmenoval se Jan.
Ale nejen on měl svědčit o světlu.
Mají tak činit všichni, kteří toto světlo přijali.

III
Tato řeč je tichou, ale dost srozumitelnou výzvou připravit si uši.
A tato řeč o světlu je také radou si protřít oči…
Ale v jednom i druhém případě jde o srdce, jež se má dokořán otevřít tomuto Slovu a tomuto světlu – jeho nauce a jeho příkladu.
Ale zdá se, že pro začátek by byla nejvhodnějším projevem modlitba, v níž bychom vyjádřili ochotu ho v každém jeho slovu poslouchat a všímat si ho při každém jeho činu, a to tak, aby se toto dvojí – jeho slovo a čin – postupně objevovalo také v našem jednání a tak se stávalo i naším životem.

IV
Pane, tys byl přítomen při vzniku světa i u zrodu každého z nás. A chceš být také na počátku každého našeho dne, a samozřejmě, i na počátku každého našeho skutku. Chceš zde být přítomen se svým slovem, abys nám dával světlo i život.
Ten život, jenž trvá věčně.
Prosíme, pomoz nám přijmout tuto nabídku a vytrvat až do konce v naslouchání a uskutečňování tvého slova. Amen.