I
Alžběta se zajisté velice radovala z plodu svého života. Vždyť její dítě bylo součástí spásonosného Božího plánu.
A spolu s ní se radovali také její příbuzní.
Osmého dne dali chlapečka obřezat.
Krev z pohlavního údu, poraněného obřízkou, byla na východě znamením smlouvy s národem a u Židů také znamením smlouvy s Bohem (Gn 17, 9-14; 21, 4).
Při tomto obřadu chlapeček dostával jméno. Alžběta ho chtěla nazvat Jan. Ale její příbuzní v tom viděli určité novátorství. Proč by se chlapec nemohl jmenovat například po otci?
Spor měl rozhodnout Zachariáš.
Byl však němý. Dali mu proto voskem natřenou tabulku a rydlo.
„Bude se jmenovat Jan,“ napsal.
To bylo první překvapení.
A druhé následovalo hned po něm. Zachariášovi se rozvázal jazyk a začal mluvit. Když se potom příbuzní z jeho řeči dozvěděli, kdo dal chlapci jméno, strnuli.
Ani nevěděli, jak se dostali do sporu s Bohem.
Ale stává se to…
Hlavně tehdy, když se člověk křečovitě drží vychozených cest anebo holduje liteře, která ochromuje ducha, když se příliš hlasitě odvolává na tradice a pravidla a zapomíná si pod Božím vedením prověřovat jejich aktuálnost…
Jan tedy znamenal odklon od běžné praxe.
Svým narozením i svým jménem. A příbuzní museli později uznat, že z času na čas si také sám Bůh přeje takové odklony.

II
Radovali se s ní – a s nadšením mluvili o Božích rozhodnutích, samozřejmě, jen potud, dokud jimi nebyli nuceni měnit vžité názory a potlačovat vlastní vůli.
Tak se nikdo z tvého příbuzenstva nejmenuje… Přizpůsob se zvyklostem a přáním těch, s nimiž tě spojuje krev anebo přátelství.
Nevystupuj z příbuzenského nebo názorového okruhu, do něhož patříš.
Važ si všeobecného mínění.
Už mnozí pykali za to, že se mu nechtěli přizpůsobit.
Ne, ale bude se jmenovat Jan! Komu dal Bůh na vědomí svou vůli, koho usměrnil svým slovem a naplnil svým Duchem, ten se nesmí dát zmýlit, ten musí statečně vydržet odpory a protiřečení i těch nejbližších.

III
Sousedé a příbuzní věřili ve správnost svých tradicí natolik, že se odvážili protiřečit i té, jež měla právo na své dítě jako první. Ale Alžběta se nedala odvrátit od poznané Boží vůle.
V tom je její velikost.
A velikost jejích příbuzných tkví zase v tom, že jen co zjistili, jaké je Boží přání ohledně dítěte, ihned se vzdali svého názoru, vážně se nad sebou zamysleli a potom horlivě rozhlašovali skutek, jenž měl v jejich kraji Bůh vykonat.
A naše velikost bude v čem?
Cítíme-li, že nás některé místní zvyky, některé rodinné tradice anebo příbuzenské a přátelské vztahy činí při plnění Boží vůle nesvobodnými, měli bychom se už dnes osmělit a říci s Alžbětou: „Takto ne…“

IV
Pane, ty jsi náš a my tví…
Ale jak často nejsme ještě dost ochotni se vzdát osvojeného názoru, vžitého návyku anebo od předků převzaté tradice, třebaže nás k tomu dost hlasitě nabádáš svým slovem.
Dej nám, prosíme, pochopit, že ze všech názorů je nejsprávnější tvůj a ze všech vůlí je nejsvětější ta tvá. Amen.